Ekonomická perspektiva
Když se rozebírá Brazílie, obvykle je to na základě „tvrdých“ ekonomických dat. Zatímco ještě před dvěma lety finanční analytici na základě prudkého růstu HDP ve výši 7,5% predikovali století žlutozeleného fotbalového giganta, dnes ti samí prorokují jen zkázu a zmar. Růst totiž stejně jako v Evropě nebo Spojených státech zpomalil a výhled je nejasný. Kritici hovoří o rozrůstajícím se sociálním systédmu a krachu obřích rozvojových projektů vlády, aniž by brali v úvahu další faktory. Růst HDP je pro dnešní ekonomy slovo Boží; nekritizovatelná vyšší pravda rozlišující dobré a špatné, zdravé a nezdravé. Zdravé státy rostou hodně, nezdravé státy málo nebo, považte, dokonce klesají.
O tom, že brazilská ekonomika stojí na dobrých základech, přitom svědčí celá řada faktorů. V první řadě neustále rostoucí důvěra zahraničních investorů, ať už velkých nebo menších. Podle posledních dat brazilského Institutu geografie a statistiky úřadu se v roce 2012 opět významně zvýšil počet vydaných pracovních víz, nejvíce do států São Paulo a Rio de Janeiro, tedy dvou obchodních center země. Do jižního pásu, států Paraná, Santa Catarina a Rio Grande do Sul, směřuje narůstající evropská imigrace a zdaleka se nejedná jen o podnikatele. V Brazílii je ostatně v období vlády levicové Dilmy Rousseffové, nástupkyně populárního prezidenta Luly da Silva, nejnižší nezaměstnanost v moderní historii a země láká davy nelegálních imigrantů až z dalekého Haiti.
Brazílie ostatně oproti ostatním státům BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika) netrpí ani demografickými problémy, ani deficitem demokracie a lidských práv. Investice v Brazílii jsou v bezpečí, stejně jako osobní majetek, což se nedá říct ani o výše uvedených státech, ale ani třeba o sousední Argentině, která nedávno znovu populisticky sáhla k vyvlastňování. Mimořádným znakem důvěry je pak ochota Spojených států odbourat vízové překážky mezi oběma státy, i přes astronomický počet obyvatel. Třeba americký spojenec Turecko si o něčem takovém může nechat jen zdát.
Skutečnou výzvou pro brazilskou vládu tak nezůstává zpomalení růstu, ale přetrvávající výrazný rozdíl mezi životní úrovní na chudém severu a bohatém jihu země. Státy jako Bahia s nádherným koloniálním centrem Salvador se příliš nepodílely na ekonomické obnově a netěží ani ze zájmu o nerostné bohatství Amazonie. Zůstávají zemědělské, bez zájmu zahraničních investorů i bez turistů. Třeba kvůli vysoké kriminalitě.
Zahraničně-politická perspektiva
Zatímco v otázce ekonomického vývoje Brazílie momentálně zpomalila, rozhodně se to nedá říct o jejích zahraničně-politických ambicích. Ještě nikdy nebylo o Brazílii tolik slyšet z úst ostatních důležitých světových hráčů.
Nejcitelnější je samozřejmě přítomnost Brazílie v samotné Latinské Americe (sami Brazilci se mimochodem nepovažují za Latinoameričany). Obrovské investice v okolních státech, ať už se jedná o dálnici do Venezuely nebo největší vodní elektrárnu světa na hranici s Paraguayí, sebou přinášejí i politické zásahy; nikoli ovšem ve smyslu rozkolísávání místních poměrů. Například zmíněná Paraguay nedávno sporně odvolala svého prezidenta a není jisté, jestli znovu nemíří k diktatuře. Ta zemi sužovala po dlouhá léta a krvavě ji poznamenala. Brazilská prezidentka Rouseffová se rozhodla zareagovat energicky; iniciovala pozastavení členství Paraguaye v organizaci Mercosur (nejdůležitější obchodní organizace Jižní Ameriky) a žádá stabilizaci poměrů. Podobná taktika vyšla Brazílii před třinácti lety, kdy se podařilo zvrátit probíhající puč pomocí ekonomicko-politického nátlaku; vnitrozemská Paraguay je totiž na svém obřím sousedovi ve všech ohledech životně závislá, nemluvě o desítkách tisících Paraguayců, kteří v Brazílii pracují.
Brazilská vláda nepodporuje spřízněné mafie nebo diktatury, jak to bývalo zvykem v minulosti, ale za každých okolností upřednostňuje demokratické režimy. V tom se zásadně liší od svého souseda, který by rád hrál velmocenskou roli, Venezuely. Ostatně i její nemrtvý prezident Chávez, před nedávnem podpořil společné rozvojové projekty s Brazílií, přestože jinak tohoto spolehlivého partnera USA nesnáší.
Brazilská zahraniční politika se postupně stává doslova všudypřítomnou, což můžeme pozorovat na četných návštěvách jejích diplomatů v Portugalsku, Španělsku nebo třeba ve Francii. Ještě před několika lety čelily právě tyto země přílivu brazilských imigrantů; nyní je tomu naopak. Brazilská prostitutka nepostává na každém rohu ulice v Madridu. Zato ve stejném městě od předminulého minulého roku stojí pobočka Companhia Siderúrgica Nacional (CSN), osmé největší ocelářské společnosti na světě zaměstnávající 19 000 lidí. A ještě zajímavější než Evropa je Afrika; s výjimkou Spojených států Brazílie zřejmě jako jediná západní země konkuruje rostoucímu čínskému vlivu. V portugalsky hovořících státech jako Angola, Mosambik nebo Guinea-Bissau jsou brazilské společnosti největšími zaměstnavateli. V novém „závodu o Afriku“, který ještě nedávno vykazoval povážlivou čínskou dominanci, může nastat překvapivý obrat.
S výše zmíněným nicméně kontrastuje překvapivě vysoká míra izolacionismu a neochota zasahovat do konfliktů ve středu světového dění, ať už jde o otázku jaderného Íránu, situaci v Sýrii nebo intervenci v Mali. Prezidentka Rousseffová pokračuje v nekonfliktní politice svých předchůdců navazující na staré portugalské heslo: „Portugalsko není součástí okolního světa, Portugalsko je svůj vlastní svět.“ Takový postoj možná napomáhá všeobecně dobrým vztahům a universálně kladnému vnímání Brazílie, zároveň však obrušuje hrany jejích zájmů v případě potřeby. Skutečná supervelmoc může být umírněná, ale musí se vyjadřovat ke klíčovým tématům. Podobně jako Spojené státy před sto lety Brazílie stále těžce hledá vlastní mezinárodní identitu, přestože její západní a pro-demokratická orientace tenduje správně.
Perspektiva vnitřní politiky
Pro Brazílii je zdaleka nejdůležitější vnitřní situace a její stabilita. Pokud bychom totiž hleděli na další v úvodu zmíněnou velmoc pouze optikou zahraniční politiky, mohlo by se nám zdát Rusko stále jako hospodářsky velevýznamná země, přestože prochází vleklou devastací svobod s nevyhnutelným následným hospodářským úpadkem. V tomto ohledu se Brazílie potýká se dvěma nejviditelnějšími a zřejmě nejvážnějšími problémy, které ji dlouhodobě ohrožují; s drogovým násilím a korupčními aférami.
V případě drog je situace neodhadnutelná. Země se stala druhým největším spotřebitelem kokainu na světě po Spojených státech a vévodí i žebříčkům konzumace ostatních narkotik. Její geografická poloha v tom hraje možná ještě významnější roli než počet obyvatel a zvyšující se životní úroveň; Brazílie sousedí s nejvýznamnějšími jihoamerickými producenty drog, s Bolívií, Peru a Kolumbií, a má těžko kontrolovatelnou pralesní hranici, pětkrát delší než je problematická hranice Spojených států s Mexikem. Drogové kartely si dobře uvědomují, že je mnohem jednodušší dostat své produkty do Brazílie než do USA, i když za poněkud nižší ceny. Vláda vede s drogami nekompromisní válku, která často vede k výbuchům násilí, tak jako se to děje nyní ve státě Santa Catarina, který je přitom jedním z nejbohatších členů federace. Násilí vypuklo po policejním zásahům proti místním drogovým bossům a zasáhlo jako obvykle policejní stanice a domnělé informátory. Federální vláda se proti drogám snaží postupovat hned na několika frontách; čištěním favel (brazilských chudinských čtvrtí), vysokými platy federálních policistů, tvrdými zásahy bez ohledu na oběti a v neposlední řadě zvýšenou ostrahou hranic, přes které se drogy do země pašují. Situaci naposledy zlepšil nákup izraelských bezpilotních letounů, s jejichž pomocí se podařily zadržet již stovky pašeráků.
Téma rezonující v brazilské společnosti ještě mnohem více než násilí, je korupce. Podobně jako česká veřejnost se i ta brazilská (oprávněně) domnívá, že místní i federální úřady jsou jí doslova prolezlé. Hitem brazilského facebooku se ostatně před pár dny stala fotomontáž staronového šéfa Senátu Renana Calheirose se zdviženým prostředníčkem; Calheiros čelí obvinění z korupce již šestým rokem, zdá se však, že se umí pohybovat těsně na hranici zákona a není možné jej zatknout. Drtivá většina Brazilců jeho zvolení považovala za výsměch pohlavárů z nenáviděného hlavního města Brasília, sídla všech federálních úřadů a symbolu plýtvání peněz ze státního rozpočtu. Jen shodou okolností za projektem tohoto umělého hlavního města stál prezident českého původu Kubitschek de Oliveira.
Ještě mnohem větší rozruch vyvolalo tzv. Mensalão (portugalský novotvar pro velký měsíční příjem), velmi se podobající dnešní aféře ve Španělsku. V roce 2005 začalo vyplouvat najevo, že celá řada poslanců a senátorů byla měsíc co měsíc uplácena vládnoucí Stranou práce, aby hlasovala pro její návrhy. Objevila se také obvinění z financování politických kampaní z Kuby nebo Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC; teroristická organizace spojená s drogovou mafií). Skandál málem zcela zničil prezidenta Lula da Silvu, jehož napojení na mafie nakonec nebylo prokázáno. Ovšem jeho pravá ruka, ministr José Dirceu, se ukázal jako samotná hlava tohoto vícezdrojového financování.
Dobrou a více než překvapivou zprávou z konce minulého roku však bylo, že se mimořádně aktivní federální prokuratuře podařilo nejdůležitější aktéry zločinu včetně bývalého ministra dostat před soud a ten je poslal na dlouhá léta za mříže. Žádná klíčová postava neunikla a představitelé korupční mafie se nyní mohou těšit na notoricky známé podmínky brazilských věznic, obvykle charakterizované jako „nesnesitelné“; mnozí odsouzení politici dokonce prohlásili, že raději zemřou, než aby se do brazilského vězení dostali.
Kromě trestů pro korupčníky došlo za vlády prezidentky Rousseffové i k dalším posunům, které by neuškodily ani České republice. Byl zřízen například Transparentní portál, na kterém jsou průběžně zveřejňovány platy státních zaměstnanců a agregovaně všechny údaje o státních zakázkách. Těžko říct, jestli to povede k efektivnějším zakázkám, nicméně každý krok je signálem pro veřejnost, aby nezůstala apatická. A brazilská veřejnost se probouzí k čím dál větší politické aktivitě.
V celkovém obrazu dnešní Brazílie v mnohém připomíná Spojené státy před začátkem Druhé světové války. Prochází fascinujícím vnitřním vývojem – od archaického molochu k modernímu státu, který však sebou nese významná negativa. Od bující kriminality a korupce, přes ekologickou nevybíravost při kolonizaci „Divokého západu“, až po mezinárodní izolacionismus a uzavřenost do vlastních problémů. Spojené státy tyto trendy během několika desítek let překonaly a staly se supervelmocí. Nyní se zdá, že Brazílie může být na stejné cestě. Má pro to všechny předpoklady.
Brazilská prezidentka Dilma Rousseffová na návštěvě americké hlavy státu.
São Paulo je dnes supermoderní centrum světového byznysu srovnatelné s New Yorkem.
Srovnání vývoje brazilského HDP a nezaměstnanosti, která je momentálně nejnižší v moderní historii země. Zdroj: Instituto Brasileiro de Geografia e Estatística
Obchodní bilance za posledních 20 let. Zdroj: Instituto Brasileiro de Geografia e Estatística