Možná bude příhodné začít druhou otázkou. Lula se narodil na brazilském severu v chudé rodině jako sedmé z osmi dětí. Jeho otec byl alkoholik, pracovat musel začít už ve dvanácti. Jako čistič bot. Jeho první žena zemřela a stejný osud potkalo i jeho první dítě. Přes to všechno se stal během následujících let nejprve úspěšným odborovým předákem v době kruté vojenské diktatury, v 80. letech pak založil levicově orientovanou Partido dos Trabalhadores (Strana pracujících). Poslancem se stal v roce 1986, o tři roky později kandidoval v prvních svobodných prezidentských volbách po pádu diktatury. Přestože neuspěl – to se mu povedlo až v roce 2003 – stal se zosobněním brazilského snu a miláčkem milionů lidí.
Když byl zvolen prezidentem, všeobecně se očekávalo, že potáhne Brazílii doleva. Jenže Lula nebyl a není extrémista; ve své straně sjednotil celou řadu politických proudů a hnutí – od levice po pravý střed a křesťanskou demokracii. Už dávno není vnímán jen jako odborář či bojovník za práva chudých; vytvořil zcela nový politický směr v moderní historii Latinské Ameriky – umírněnou sociální demokracii. Za jeho vlády započaly masivní sociální programy na boj s chudobou, rekonstrukce favel (brazilské chudinské čtvrti) a programy proti nezaměstnanosti; ta se za jeho prezidentského období výrazně snížila. Prosperovali ovšem i zahraniční investoři, jichž začalo přicházet do Brazílie nevídané množství; brazilská vláda jim garantovala naprostou svobodu podnikání a oproti jiným latinskoamerickým režimům i ochranu investic. Lula se nikdy nesnížil ke znárodňování, naopak je podporoval daňovými úlevami a o příliv zahraničního kapitálu se zasazoval i dalšími politickými prostředky.
Stejně jako Lula sjednotil velké množství nesourodých politických stran, sjednotil i značnou část národa, od nejnižších vrstev až po rychle rostoucí střední třídu – policisty, učitele, úředníky a zaměstnance, kteří dříve inklinovali spíše k pravici. Lulovi odpůrci, většinou politické a hospodářské elity z dob bývalé diktatury, zůstali v Brazílii v menšině. Lula se stal pro celý kontinent symbolem nové Latinské Ameriky; Latinské Ameriky, která je nezávislá, bohatnoucí a umírněná. Proto je sice paradoxní, ale logické, že se k jeho odkazu hlásili oba kandidáti venezuelských parlamentních voleb.
Nicolás Maduro se Lulovi přibližuje životním příběhem. Jeho minulost řidiče autobusu, v Evropě často vysmívaná, je ve skutečnosti pro latinskoamerického politika příhodná a veřejností vítaná. Maduro pochází z odborářské rodiny a sám se do odborového hnutí profesionálně zapojil. Když podpořil na konci devadesátých let kandidaturu Huga Cháveze na prezidenta a stal se jeho blízkým spojencem, byl odměněn postem ministra zahraničí. Na rozdíl od Luly však postrádá charisma a jeho vystupování je spíše než lidové buranské. Také Chávezova politika, ve které bude zřejmě Maduro pokračovat, nemá s tou brazilskou z počátku 21. století mnoho společného. Chávez a Lula sice před kamerami udržovali vřelé vztahy a spojovala je skutečná touha potlačit chudobu ve svých zemích. Brazilské zájmy však Lula dokázal prosadit proti Chavezovi velmi tvrdými metodami. Jeho země směřovala vždy spíše k opatrné spolupráci a partnerství se Spojenými státy, narozdíl od primitivního Chavesova antiamerikanismu. Lula nikdy nedal najevo pochopení pro megalomanské politické projekty, v nichž se Venezuela prezentovala jako vůdce Latinské Ameriky, ani třeba pro financování teroristů z FARC. Brazílie ostatně udržuje stejně dobré vztahy s Kolumbií, venezuelským historickým nepřítelem číslo jedna. A navíc, Lula byl přes veškerou rétoriku spíš umírněný kapitalista než socialista; zahraniční firmy si jeho vládu pochvalovaly, zatímco Chávezovi spílaly.
Henrique Capriles, kandidát opozice, zas reprezentuje něco, co Lula vždy upřímně nesnášel. Capriles pochází z dobře situované rodiny a cestu ke vzdělání měl od počátku otevřenou; studoval na elitních univerzitách a stal se specialistou na obchodní právo. Část života strávil ve Spojených státech, už v osmadvaceti se stal poprvé starostou a zřejmě měl jistý podíl také na pokusu o puč proti Chávezovu režimu z roku 2004, kvůli čemuž strávil několik měsíců ve vězení. O pár let později se stal guvernérem bohatého „reakcionářského“ venezuelského státu Miranda. Před nedávnými prezidentskými volbami sice poprvé sjednotil roztříštěnou opozici z různých politických směrů, jenže spíše od středu doprava. Prezentuje se sice jako centrista, ale součástí jeho hnutí jsou i velice radikálně pravicové proudy venezuelské politiky, spojené s několika převraty a s velmi nesociální politikou vlád před Chávezem, dříve otevřeně podporované ze Spojených států. Jeho spojení s brazilským exprezidentem je tedy spíše ještě nedůvěryhodnější, i když v ekonomické oblasti je Lulovi blíže, a přestože si pro posílení obrazu centristického politika najal specialisty na předvolební kampaň právě z Brazílie.
Do sporu nakonec vstoupil sám Lula. Nejprve podpořil umírajícího Cháveze a posléze velmi opatrně jeho nástupce. Je možné spekulovat, nakolik jde z jeho strany o pouhou rétoriku; Lula si vždy udržoval svou image levicového bojovníka proti chudobě, odboráře a muže z lidu. Těžko tedy mohl podpořit Caprilese, muže spojeného s pravicovými venezuelskými kruhy. Navíc dobře ví, že Brazílie má nyní ekonomicky Venezuelu v hrsti. Chávez sice často dělal silácká gesta, ale nakonec bez výjimky podpořil každý brazilský návrh, včetně projektu kontroverzní dálnice vedoucí napříč Amazonií, jež vzbudila takový odpor mezi místním obyvatelstvem. Lula si uvědomuje, že Caprilesova politika by zřejmě znamenala navázání bližších vztahů se Spojenými státy a invazi amerických firem na venezuelský trh, zatímco Maduro jako „nepřítel Ameriky“ nemá na výběr: Brazílie nebo kolaps.
Maduro ve volbách zvítězil, i když nečekaně těsně. Opozice protestuje a odmítá volbu uznat. Jedno je však možné říci už teď. Žádný politik Lulova střihu, charismatu a zároveň zdrženlivosti ve Venezuele není. Zatím. Aplikaci úspěšného brazilského modelu v této zemi tak nemůžeme v příštích letech očekávat.